Když už paní chovatelka zmínila sladký život Jasimky, musím tedy podat zprávu i písemně.

Leta jsem choval papoušky, mnoho let pak mi dělal společnost nádherný amazoňan modročelý, dokonale krotký a mluvící pták. Loni mi zemřel, a protože si nějak nedovedu představit život bez zvířátka, nastala otázka, jakého nového kamaráda si pořídím. Velký papoušek už nepřipadal do úvahy: tak inteligentnímu zvířeti se musíte věnovat několik hodin denně a hlavně, jakmile někam cestujete, nastává otázka, co s ním. A já cestuji díky svému povolání i koníčkům opravdu hodně. O papouška se mi v době cest starali rodiče, ale přece jen už se dostali do věku, kdy vnucovat jim tuto povinnost se mi nechtělo.

A tak přišla úvaha na pejska. Pejska malého (Praha…), milého, s krátkou srstí, pejska, který zvládne i delší výlety, pobyt ve společnosti více lidí, neštěkavého.

I přišel do úvahy italáček. Následovalo několik dlouhých hovorů s paní chovatelkou, návštěvy ke vzájemnému „očuchání“ a pak přišel den D a já jsem si Jasimku odvezl.

A tím mi začal nový život. Začnu vyjmenovávat jednoznačné výhody:

Kam to jde, chodím pěšky (a zhubl jsem 7 kg), minimálně třikrát denně pak konáme delší vycházku.

Mám spoustu nových známých. Jednak mezi pejskaři, ale i mezi lidmi od nás ze Žižkova („Jé, to je krásnej pejsek, co je to za plemeno? Mohu si ho pohladit?“ – žiji poblíž kolejí Vysoké školy ekonomické, a tak jsou tyto dotazy často kladeny sympatickými mladými dámami..).

Vedlejší efekty: se psem se dá krásně cestovat! A všude vás mají rádi! Jasimka za pár měsíců už viděla Brusel, Düsseldorf, spoustu míst po vlastech českých, účastnila se několika odborných kongresů a veletrhů. Vždy jako centrum milé pozornosti, často pak díky ní zjišťuji, že lidé, které znám leta, jsou jiní, než jsem je nahlížel dříve. Stran cestování: v Bruselu jsme poprvé bydleli na hotelu. Nesměle jsem se tázal patrona, zda mu pejsek nevadí. Ten se rozesmál: „Pane! Pes mi tu nikdy neukradl ovladač k televizi, ani nenazvracel do ložního prádla. Jste vítán!“

Jasimka je naprosto pohodový cestovatel, cestuje v přenosce, kde vůbec nezlobí, jen případně naznačí, že by potřebovala navštívit toaletu. Ví, že na konci cesty je vždycky nějaká legrace a tak se do auta vyloženě těší.

A není to žádný salonní cestovatel: již jako štěně absolvovala se mnou týdenní pobyt na hausbótu na Baťově kanálu.

Abych nebyl jen u výhod a dokázal vám, že jsem objektivní. Chrti jsou individualisté, nečekejte žádnou zázračnou poslušnost, takže venku raději chodíme vesměs na vodítku (jednou po leknutí při chůzi na volno – náhlý atak velkého psa - mi Jasimka lehce zpanikařila a byl jsem moc rád, že nevletěla do živé ulice…). Ale o to větší pak radost, když tenhle velký individualista v malém těle splní vaše přání a s radostným poskakováním přiběhne na váš pokyn.

Chrti jsou hraví – a tak vám tu překousnou vodič od myši k počítači (poslední zločin, jen několik hodin starý), tu zase vyvedou nějakou jinou vylomeninu. A řekl bych, že je vaše následné lamentování vyloženě těší. Tedy aspoň Jasimu, ta se vždycky vyloženě chechtá. Takže jí pak zákonitě vše odpustíte.

Lehce se zhorší váš vztah s partnerkou (cituji tu moji: „Furt jen mluvíš o pejskovi. A byly taky doby, kdy jsi mi vařil různé laskominy. Teď je vaříš pejskovi…“).

No prostě volba italáčka za člena domácnosti byla jedním z nejlepších nápadů, jaké jsem v posledních letech měl. A už si nedovedu život bez toho mrňavého individualisty s elegantními pohyby a tuze veselou myslí vůbec představit.